Politiku sleduji léta a s nadšením zejména pro výměny a změny na postech, zákulisní podrazy a intriky, ale i veřejné debaty a projevy, s vášní hazardního hráče, s nadšením fanouška fotbalu.
Obecně vzato samozřejmě chci, aby mě stát nechal co nejvíc na pokoji, nevěřím v existenci společnosti ani v nějaký společný cíl nebo kolektiv. Neuctívám práci, nezajímá mě ekonmický růst a je mi v zásadě jedno, kdo za co může, protože nezáleží na příčinách, ale na pokračování.
V politice má mít místo především humor (i vulgární) a relaxace (i flákání).
Když volím pravici, musím ledacos překousnout (ovšemže nemám na mysli korupci, to je běžná součást lidského jednání) a moderní stát na korupci kombinované s vydíráním stojí. Byrokracii nesnižuje žádná vláda, to by si pod sebou podřezávala větev. Ta honba za efektivitou je ovšem odstrašující. Vlastně si ale myslím, že voltelná je i levice, pokud se nemele o solidaritě, odpovědnosti, obyčejných lidech a podobných ptákovinách – zvláště kdyby zde vyrostla- třeba se Zemanem nebo Škoromachem nějaká partaj vyžraných odpočívajících levičáků, co by propagovala lenost a klid. A vedle toho podobně relaxovaná skupina nezaťatých libertariánů, poklidných anarchokapitalistů (třeba s Topolánkem)…
Nedávno jsem byl v městské knihovně Praha konsternován odpornou výstavu psacích stolů spisovatelů, která po nedávné výstavce kuchařek byla další nestoudností, nevkusem a slizovou kapkou „veřejné služby“, která však, maskující se za vzdělávací a kulturní instituci přináší jen zvrácenost, nechuť a myšlenkové peklo. A pak chtějte, aby stát něco zařizoval.