Nevím proč, leč výraz privatizace je vnímán hlavně v ekonomické rovině, v podstatě jako prodej státního majetku do soukromých rukou. A to navíc výhradně v negativním smyslu, protože kdo podniká, má zřejmě nekalé úmysly, a peníze jsou přece vždycky špinavé.
Jenomže privatizace, čili zesoukromění, je přeci normální věc, kterou provádíme neustále, abychom světu lépe porozuměli a život si lépe užili: privatizujeme si umění, které vnímáme, knihy, které čteme, filmy a divadlo, které vidíme, hudbu, kterou posloucháme, co jiného je náš vlastní zážitek než privatizace? Privatizujeme si dějiny – co jiného jsou všechny ty vzpomínky a osobní vyprávění o komunismu, nacismu, Mnichovu, Srpnu či Listopadu než privatizace v zásadě bevýznamných epizod ve vesmíru historie, který trvá mnoho tisíc let a nějaké dílčí puče v něm nikoho nezajímají – a dnes, kromě několika agilních jedinců a pamětníků, už ani vlastní národ?
Co jiného než privatizace je boj proti zkrácení rozpočtu konkrétních institucí, ovládnutí konkrétních ústavů či kateder, výpovědím konkrétních lidí s tím, že je ohrožena VĚDA? omyl, nikoli věda, jen jednotliví lidé a jejich instituce.
Stejné je to s bizarním voláním po jednotném postupu například v kauze pražských divadel: kde je nějaká konkurence? nemyslím konkurenci jen finanční, i když i ta zde existuje, ale především uměleckou: buď budou chodit lidi do našeho skvělého divadla, nebo budou (ve stejnou chvíli!) sedět u konkurence, která jim nabízí brak! Na univerzitách běžně vedle sebe sedí lidé, již sebou pohrdají – ne z osobních důvodů, ale pro výsledky své odborné práce – a teď potáhnou za jeden provaz? Městská divadla pražská nebo Vinohrady, která si zaslouží jedině zrušení, budou táhnout za jeden provaz s divadly, kde se divadlo opravdu hraje?
Obhajoby neexistujícího veřejného prostoru a absurdní řeči o obecném prospěchu či veřejném zájmu jsou přímým bojem proti individualitě, existenci privátní sféry: nejde totiž jen o to, co si privatizujeme, ale co je privátní samo od sebe: láska, přátelství, sex, rodina, nálada, talent, schopnosti, zážitky…
Bez ohledu na ekonomické konotace: soukromé vždy před veřejným! Sobectví proti moralismu!