Takový český humanitní vědec současnosti je jako vystřižený z románů Davida Lodge. Zoufalý nekňuba, který nikdy nic zásadního nevymyslel ani nenapsal – a už se tak ani nestane, a jehož zaměstnávají především strach z manželky a z šéfa. České humanitní nauky provozují šediví průměrní a ničím nezajímaví lidé, kteří před lety nastoupili na své místo a ačkoli neodevzdali žádné výsledky, drží se ho dosud pevně, dokonce je občas ani postup nemine. (Navíc obvykle dusí ty skutečně tvůrčí a slouží jako žáby na prameni). Disertační práce, která má být vizitkou a základním přínosem každého badatele, jsou v případě starších ročníků nedohledatelné v případě těch mladších jde obvykle o lepší rešerši. Leckteří skuteční myslitelé a vzdělanci se pohybují spíše ve vědeckém undergroundu, takže je žádná reforma nemusí zajímat, a těch několik, co představuje skutečnou špičku, se zase za žádných okolností nemusí o svou existenci obávat. Jinými slovy, za velkohubými řečmi o vraždě české vědy je především vzpoura průměru a hlouposti.
Oblíbený argument zní, že systém hodnotí stejně nekrolog a odbornou monografii, na níž dotyčný pracoval desítky let. Jenomže v tom je ten vtip, touto monografií se může pochlubit málokdo, publikační činnost většiny dotčených totiž tvoří právě ty nekrology. A když už jedou za život vydají nějakou knihu, jedná se vesměs o soubor článků z lokálního tisku.
Celý spor o financování vědy je velmi tragikomický – připomíná jarní vzbouření redaktorů časopisů proti ministerstvu kultury nebo loňský boj několika pražských divadel: vtip je v tom, že v českých vodách nevychází žádný literární nebo kulturní časopis, jehož případného zániku by bylo možné litovat, že z šesti loni ohrožených pražských divadel bylo jen jedno, které má smysl zachovat (Divadlo v Dlouhé), ostatní mohl vzít čert a všichni víme, že prostor pro něco nového ze často otevírá právě tím, že něco mu uvolní cestu. Zánik a vznik jsou přirozené. Čímž neříkám, že automaticky dojde k nahrazení špatného něčím lepším. Ale odchod zla sám o osbě je pozitivní.
Rušit velkou instituci, jako je Akademie věd, vyžaduje jistou dávku odvahy. Absurdní přesvědčení, že co byo jednou založeno, tady musí zůstat navždy, spolu se skandálním výkřikem akademického aktivisty Petra Nejedlého, že "klidným nehýbat" – jako by věda, myšlení a tvrůčí práce vůbec měla být někdy v klidu!, samy o sobě vedou k přesvědčení, že je čas sázet a a čas sklízet, ovšem osoby a instituce, které se tímto protestem obhajují, ho stejně jako v případě loňské Prahy kulturní a letošního Česka kulturního diskreditují. Vraždu české vědy představují – zejména v oblasti humanitní – už desítky let sami vědci.