Je dobře, že v čele republiky stojí člověk, který se nebojí provokovat, dělat skandály, kritizovat a kverulovat. Zvláště v době, kdy některé elitní kruhy – zdaleka nejen u nás – dostávají psotník a odsuzují do pozice extremisty každého, kdo si dovolí byť nesmělou kritiku. Škoda, že to činí až ve druhém odbobí a občas má záchvaty konstruktivního státotvorného konservatismu. Nicméně jeho kritice Lisabonské smlouvy trochu natrhává triko, že už v minulosti zmocnil premiéra a ministra zahraničí k jejímu podpisu, a dále poněkud slabošské schovávání se za ústavní soud či "dokument je mrtvý" poté, co ho někde odmítnou. Důstojným završením jeho tažení proti LS by však byla abdikace.
Odpudivé národovectví, případně boj proti přistěhovalcům, který je jen zrcadlovým obrácením keců o multikulti a lidských právech a podobných stejně zhoubných ideologiích, škodí ultrapravici a euroskepticismu, jejichž vlajkovou lodí má být boj proti byrokracii, socialismu a konservatismu ve všech podobách.
Intolerantní řeči brání stranám třetího tábora a protiestablishmentovým stranám obecně, aby měly širší podporu. Stejně tak zbytečný seriozní nános a neschopnost se rozmáchnout brání jiným protestním stranám skutečně zaujmout.
Nigel Farage, šéf IND/DEM a UKIP, politik, který v ČR citelně chybí, prohlásil, že v Británii jsou nyní tři sociálnědemokratické strany – má na mysli samozřejmě labouristy, liberální demokraty a konzervativce. U labouristů, kteří se k této ideologií hlásí, je to jasné, u LibDem, kteří se ustavili koncem osmdesátých let sloučením liberálů se sociálními demokraty, také (jen falešně vytvářejí iluzi nějaké alternativy). U konzervativců jde o ideologický posun, který strana udělala, zřejmě proto aby byla schopna labouristy porazit dříve (nebo vůbec?) a opět vládnout. Nicméně tento prvek je patrný rovněž v europarlamentu, kde drtivou většinu mají farkce eurolidovců (dva nejhorší proudy v pravuicové politice, konzervativní a křesťanskodemokratický) a eurosociálistů (bez komentáře), jimž pak sekundují euroliberálové (vesměs koaliční junior partneři tu jedné, tu druhé strany -v národním měřítku-, např německá FDP), potažmo v dalších zemích EU: Rakousko, Německo a konečně zřejmě i ČR jdou tímtéž směrem.
Jenomže i s těmi malými, jinými stranami je to těžké: Liberálové.cz se bohužel hlásí k ALDE/ELDR, navíc kromě výtečného Hamerského nemají žádné další zajímavé osobnosti: ale oželíme – li ostatní, pár zajímavých bodů v programu mají: zrušení Benešových dekretů a zrušení společné zemědělské politiky. Svobodní jsou poněkud kožení a nudní, převažuje ta konservatismus a výjimkou nejsou fašisté typu Bahníka a Semína. Navrhují ale, jako vůbec první, zrušení daně z příjmu fyzických osob, jsou razatntně euroskeptičtí a v čele kandidátky do EP jsou sympatičtí a zdatní lidé – Jiří Payne a Benjamin Kuras. Libertas.cz mají šťavnatou a veselou kandidátku, což je vedle zapojení do celoveropského hnutí a euroskepticismu naprosto zásadní pozitivum. Bohužel si to trochu kazí těmi kecy o sudetských Němcích, národovectvím a koneckonců i tím vinařením: snahou skutečného libertariána nemá být chránit nějaký lokální trh regulacemi, ale nechat si všechny výrobky, ať už jakékoli kvality, volně konkurovat.
V Čechách nemá bohužel přílišnou tradici kultura atentátu: to taky způsobuje tu vlnu znechucení a nepochopení nad házením vejci na sociální demokraty. To samozřejmě není výzva k diskusi, to jen a jen vyjádření odporu vůči určitým konkrétním lidem a jejich existenci ve veřejném prostoru: a to jejich odpůrci jen volbami nevyřeší, musí se tedy sahat k radikálnějším krokům. Při určité míře by se to dalo chápat jako šikana – pokud by vedla k odchodu některého ze stávajících čelných reprezentantů ČSSD z (veřejného) života, měla by smysl.
Kalousek je super, nicméně o jeho stranu mám poněkud obavy. TOP 09 by ovšem byl skvělý název pro širokou koalici, prosazující znovuzvolení Topolánka premiérem. Samozřejmě že nová strana se nejlépe zakládá odchodem ze strany dosavadní, ale tak dobře jako Jörg Haider na jaře 2005 to už asi nikdo neudělá. Spolu sním totiž do nové strany odešli všichni ministři koaliční vlády, jeho nová protestní strana se tak nejen stala ihned okamžikem svého vznikostranou parlamentní, ale i stranou vládní.