Korupce je zcela přirozený jev jakožto spolupráce mezi dvěma (nebo více) lidmi, jak obejít nějaký systém – a dohoda mezi individualitami je snad vždy cennější než předpis (jak by zazpíval Pavel Bobek, A tohle pouto je mi nad zákon) . Systém, který je obvykle špatný a k podobnému jednání vybízející. Korupci ve veřejných zakázkách těžko vymýtit – lze ovšem snížit zbytečně vysoký objem těchto veřejných zakázek. Za korupci se navíc vydává i jednání, kdy člověk někomu svěří zakázku či úřad ne pro osobní obohacení, ale pro skutečný prospěch věci – když starosta svěří své firmě zakázku, dělá to i pro to, že ví, že to udělají nejlíp – stejě jako když svěříme funkci svému kamarádovi. Kdo by měl firmu, která je k ničemu, a kamaráda, který je blbec? Jinými slovy, volíme-li si někoho do funkce, znamená to, že mu poskytujeme určité rozšířené pole působnosti, a zajímá nás výsledek, nikolivěk cesty, které k němu vedly: že čest a osobní bezúhonnost nejsou vždy těmi nejvýkonnějšími principy, už jsme se přesvědčili mnohokrát. Korumpuje- li občan úředníka, je to obvykle nikoli proto, že něco chce po státu, ale že stát chce něco po něm – a toto je nesmyslné nebo nesplnitelné. Problém všech projektů efektivního státu je v tom, že prosazují pouze levnější, rychlejší, méně byrokratický systém. Nic proti tomu, ale měli bychom především požadovat, aby se stát vzdával jednotlivých pravomocí.
Často se též hovoří o aroganci, o uzurpaci moci atd. Co si budeme povídat: stranu tvoří a reprezentují její vedoucí představitelé, členská základna je tu především jako stafáž. Analogicky i s politiky a občany, nevolíme si občany, volíme si zástupce: ty si pak volíme, protože mají nějaké názory a tyto artikulují a prezentují na veřejnosti. Cizí názory nás zajímají hlavně teoreticky, pro debatu či vlasní obohacení (myšlenkové) nebo pobavení – ať už se řeší v hospodě, na akademické půdě nebo v telvizním studiu, v konečném důsledku nám jde o prosazování názorů vlastních. Politika je prostor pro debatu, ale konkrétní rozhodnutí musí být vždy realizací konkrétního názoru.
Bizarní je i časté upozorňování na odtrženost od života: nevím, v čem je život politika (po sekretariátech, jednáních, kuloárech a televizních studiích) méně autentický než život prodavače v zelenině. A na záchod, na ten přeci chodíme všichni.
Bizanrí je také představa nějakého obecného blaha: nejen že často vede k totalitmím praktikám, především je absurdní. Zájmy a představy jsou vždycky individuální, maximálně skupinové, a často jsou vzájemní v příkrém rozporu. Právě de-individualizace společnosti a různé pokusy o sociální inženýrství zabraňují skutečné demokracii.
Celkově jde o podivnou projekci toho, jací nejsme, do politiky, která taková taky není.