Myšlenkové i činné vzepětí z podzima r. 1938, horečná nejen politická jednání a akce, povolání Jiřího Stříbrného, ale i Radoly Gajdy k podílu na moci, spisování a sepisování programů a provolání, životem nabité údobí, které nemá až tak často obdoby – to vše vyvolal Mnichov a Benešova abdikace.
Jaroslav Durych ve Večeru a Národní Obrodě psal: „Nikdy už naše země nesmí býti hadí slují studených ďáblů, nikdy už z ní nesmí beztrestně syčeti smích rouhání, nikdy už nebude bezpečným pelechem kuplířů a travičů“
Hácha nebyl žádný ubožák, jak je často psáno, byl to vzdělaný muž ultrakonzervativních postojů, který se obklopoval fašizujícími spolupracovníky, včetně proslulé „docentské kliky“ pánů Havelky a Klimenta (něco jako Jakl s Hájkem).
„Hierarchistický ráz katolictví, jeho autoritativní povaha, nedemokratická struktura, to všechno spojuje fašismus s katolicismem více, než si myslíme“, psal klerofašista Jan Scheinost (později popravený Benešem, protože ten nesnášel, když o něm někdo říkal, že je skrček – jak durdá napsal Miloš Zeman)
A co teprve ideologové pozoruhodných osudů Odon Pára a Emanuel Vajtauer!
A to, že široký vliv Masarykovy filozofie byl a je důsledkem „nejhlubší servility“, jak psával Jaroslav Durych, je myslím každému jasné.